V areálu Leopoldova vzpomíná Ivan Renč na smutná setkání s otcem, básníkem Václavem Renčem, vězněným zde jedenáct let. – Básník Václav Prokůpek byl vězněn třináct let. Manželka Isabela a děti Kristina a Jaroslav hovoří o jeho zatčení, po němž je estébáci drželi celý den v pokoji. Díky náboženské víře přestáli mnohá utrpení. – Básníka Jana Zahradníčka (vězněn devět let), odvedli od ženy Marie a tří dětí. – Ivan Renč při zatýkání otce nechápal, čím se tatínek provinil. Na radu „hodného“ policisty jej nabádal, aby řekl všechno, že ho pak přeci pustí. – Zdeněk Rotrekl, básník zavřený na třináct let, vzpomíná na kamarády, které potkal stejný osud. S arciopatem kláštera benediktinů Anastasiem Opaskem (jedenáct let vězení) sdílel v Leopoldově celu. – JUDr. Jan Pospíšil z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (vězněn jedenáct let) vysvětluje, že většina spisovatelů byla odsouzena ve dvou velkých procesech v 50. letech jako tzv. ruralisté. StB vedla výslechy podle šablon ze SSSR. Výpovědi se vězni učili nazpaměť. Naučená komunistická hantýrka zněla z jejich úst komicky. Opasek potvrzuje, že vše muselo působit podezřele už jen tím, že tzv. nepřátelé režimu mluvili jako skalní soudruzi. – Vyšetřovatelé měli spolehlivé metody, jak člověka psychicky a fyzicky zcela zdeptat. Josef Kostohryz, básník vězněný dvanáct let, vyprávěl manželce Marii o injekcích do míchy, po nichž měl ovlivněné vnímání. Obával se, že ztratí kontrolu nad svým rozumem. – Arciopat Opasek vzpomíná, jak je deptalo nekonečné čekání, během něhož systematicky člověku sugerovali, že je zločinec. Kněz se dodnes diví, jak i tehdy mohli lidé brát procesy vážně. – Dcera Václava Renče, paní Zuzana Renčová-Nováková, vypráví, že po otcově uvěznění se rodina rozpadla. Ujal se jich farář Ladislav Simajchl z Klobouk. – Podle JUDr. Pospíšila muselo vyřazení takového množství inteligence z pracovní činnosti napáchat velké škody i v hospodářstí. – Novináře a spisovatele Pavla Tigrida na procesech, jež sledoval ze zahraničí, zarážela zloba, podlost a zbabělost, podpořená snahou „mít nepřátele seřazené“. Proto se s kolegy snažili světu dokázat, že za situaci v naší republice nemůže lid obecně, nýbrž režim, který je u moci. – Prof. MUDr. Jiří Krbec (vězněn osm let) potvrzuje, že Leopoldov byl likvidační tábor. Vyslechl rozhovor dozorců, v němž řešili, bude-li lepší vězně hromadně topit, zplynovávat či „pchát“ jim injekce do srdce. Musel často zasahovat jako lékař v bezprostředním ohrožení života (prokopnuté žaludky či operace nádorů vzniklých po surovém bití, např. Josefu Kostohryzovi). Přiznává, že některé lékařské diagnózy fingoval, aby vězně chránil před dalším utrpením. – Prokůpkova rodina nemůže dojetím doříct podrobnosti o mučení otce. Matka si slíbila, že o ponižujících okolnostech nebude mluvit, syn se však domnívá, že se musí mladé generaci říci, čeho se režim dopouštěl. – Rotrekl s opatem Opaskem ve vězení sloužili mše. Snažili se žít duchovním životem a dodržovat zásady lidské slušnosti. Nejtěžší bylo nenechat se zdeprimovat hladem, žízní a bitím. – MUDr. Krbec vzkazuje současným komunistům, hlásajícím cosi o tehdejší demokracii, že komunismus je zrůdný systém, který krade, vraždí, a pokud není zrovna u moci, tak alespoň destruuje. – Paní Zahradníčková vzpomíná, že manžel krátce po návratu z vězení zemřel na chřipku. – Jaroslav Prokůpek říká, že otec se v 70. letech zajímal o rehabilitaci. Lidé mu nevěřili, že mohl být třináct let vězněn za nic. – Paní Kostohryzová vypráví o manželovi, který se ještě dlouho budil z nočních můr, ale vědomě se bránil zatrpklosti, která by mu ničila zbytek života. – Básník Renč zemřel na rakovinu. Rodině o své nemoci řekl až v poslední chvíli. – Dojatý básník Rotrekl nelituje ničeho a končí otázkou: „Tak co byste ještě chtěla vědět?“
Režie: Helena Třeštíková
Kamera: Kristian Hynek
Film Vyloučeni z literatury nemá dostupný archiv.
Podívejte se na všechny filmy s dostupným archivem: